Ve třetím věku, po bitvě Posledního spojenectví, začala říše Arnoru upadat a rozpadla se do drobnějších království, která pod nátlakem skřetů z Angmaru zanikla. Eriador se stal až na výjimky pustý a neobydlený.

Jednou z těchto výjimek byla Hůrka, hlavní vesnice Hůrecka, ležící na křižovatce Východní a Zelené cesty. Kromě Hůrky se v okolí nacházejí také malé osady Podlesí, Špalíček a Jámy. V Hůrecku spokojeně žijí nezávislí lidé a hobiti, kteří se starají sami o sebe, příliš nestojí o cizince, a málokdy se jim donesou zprávy z okolního světa.

Co však Hůrečtí nevědí, je, že se o jejich klidný spánek starají Hůrečtí hraničáři, skupiny bojovníků potulující se okolím a střežící Hůrecko před nezvanými hosty z řad skřetů a jiných zbloudilých Sauronových pomocníků.

Zeleno-hnědě odění jsou hraničáři v lesích a kopcích téměř neviditelní. Dobrá kondice, lehká výstroj, znalost krajiny a přírody jim umožnuje rychlé přesuny na ohromné vzdálenosti a nečekané přepady nepřítele.

Oddíly hraničářů vedou Dúnadané, potomci těch z Númenorského lidu, jež zůstali přátelé elfů a před zkázou Númenoru odpluli do Středozemně.

Lidé, hobiti, trpaslíci i elfové se k hraničářům přidávají dobrovolně, nejčastěji z touhy po dobrodružství a nutkání nesedět doma za pecí, z touhy volně se pohybovat přírodou a z přesvědčení, že je jejich poslání chránit klid a mír těchto krajů.

V Hůreckých lesích mají hraničáři několik osad a skrytých táborů, kde přečkávají nejhorší nepřízeň počasí a skladují vybavení a zásoby. Jejich obživou je lov a sběr, v osadách pěstují nenáročné plodiny, které stačí jen zasít a sklidit (žádné okopávání, zalévání, pletí… na to přece nemají čas:) Co jim neposkytne příroda, to si obstarají v Hůrce anebo v Roklince.

Kam až paměť hůreckých sahá, nevzpomínají si na žádný vpád skřetů nebo divokých lidí ze severu. V kraji je díky Hůreckým hraničářům bezpečno.